Amelia

Nádhera! Úchvatný příběh o pevné a neochvějné psí věrnosti a jednom ohromném přátelském poutu, které nezpřetrhala ani smrt. Akita Inu je krásné plemeno, které u nás na sídlišti během venčení naší fenky jezevčíka občas potkávám a kdykoliv tuto rasu vidím, tak z ní nemohu spustit oči. A když se spojí toto sympatické psí plemeno a charisma Richarda Gerea, tak nemůže vzniknout nic jiného než úžasný a atraktivní příběh, který, alespoň co se týče mého úsudku, překonává svou atraktivitou všechny filmy o pejskách, které jsem dosud viděl. A když pak dochází k oné smutné události a Hačikó den co den čeká na svého zesnulého pána před nádražím věrně nějakých 10 let za každého počasí, tak se můj obličej proměnil v jedno velké slzavé údolí. Životopisný film s úžasnými leteckými zábermi, bez výnimky výbornými hercami, podmanivou hudbou, ktorá pripomína klasiky Johna Barryho ... A bohužiaľ is prachobyčejným príbehom, v ktorom je minimum prekvapivého. Tak taká je Amelia. Vôbec nie zlá, ale zároveň nijako ohromujúci. Čo sa týka réžie, výhrady by som mal k neustálemu opakovaniu rovnakých postupov (obaja prelety Atlantiku vyzerajú - až na búrku - prakticky rovnako, za účelom toho, aby film pôsobil čo nejživotopisněji, sa v ňom stále striedajú novinové titulky a pani režisérka si zrejme moc, moc obľúbila aj fintu "z akoby archívneho čiernobieleho záznamu sa náhle stane farebný film"), pochváliť je ale potrebné parádny vsuvku nakrúcanie a fotografovanie reklám. Takých oživenie malo byť v Amelie viac.